Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Úterý 14.5.
Bonifác
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
479 skvělých intonací hudebního šílenství: Johann Strauss junior
Autor: mystikus (Občasný) - publikováno 19.5.2014 (14:52:24)

JOHANN STRAUSS MLADŠÍ

    25.10.1825  WIEN     ۞    3.6.1899   WIEN

 

Časně zrána, 13. října 1844, přinesly noviny rakouské metropole zvlášť nápadné oznámení: „Zveme vás na soirée desante, které se koná 15. října i za nepříznivého počasí v Dommayerově kasinu v Hietzingu. Johann Strauss (syn) bude mít čest poprvé dirigovat vlastní orchestr…“

V onen den již dlouho před začátkem představení přijížděly k věhlasnému kasinu stovky fiakrů a jak o pouti se táhli lidé, kteří se vydali z centra alou do vídeňské periferie. Dnes už nelze zjistit, zda v nabitém sále bylo tisíc či pět tisíc diváků. Jisté je, že šum a hovor rázem ustaly, když na pódium vystoupil mladý, štíhlý muž ve fraku s bílou vestou a houslemi v ruce. Seznamte se.

Nadšený potlesk vyvolala již předehra k Němé z Portici. Když se ozval valčík Uchazeč o přízeň, strhlo se bouřlivé nadšení. Opakovalo se ještě čtyřikrát, po každém novém provedení. S Johannovou skladbou – polkou Potěšení srdce nabyli jeho přátelé jistoty, že devatenáctiletý kámoš válí na celé čáře. A to nevěděli, že valčík Básně smyslu bude muset orchestr hrát ještě devatenáctkrát. Něco takového nezažil ani Strauss otec v době, kdy stál na vrcholu slávy.

Druhý den mysl okouzlených Vídeňanů rozjitřovali i novináři titulky svých zápisků: Vítězství a triumf! Rozbouřil srdce všech. O svátku svaté Terezie vyhrál bitvu, za niž by měl dostat řád. Tenkrát se nic podobného nestalo, avšak když měl za dalších dvacet let vyplnit úřední dokumenty, potřeboval na vyjmenování řádů, vyznamenání a titulů celou stránku.

„Usmívající se génius“ – tak zněla jeho nejznámější přezdívka, jíž ho ocejchovali vídeňští pisálkové. Veselý a usmívající se mladík měl i druhý život, méně poznatelný, tajemnější, leckdy až tragikomický, jak je ten život o samotě krutý. Tak třeba odpoledne 12. září 1846 odjel poprvé na pohostinské vystoupení za hranice města na Dunaji. Jedenadvacetiletý hudebník, již ověnčen slávou, se cestou do Štýrska choulil na podlaze železničního vagónu. Jako potrhlé se jevilo i to, že důrazně žadonil spolucestující, aby ani na okamžik neotevírali okna, neboť průvan prý může vyvolat zhoubnou nemoc, a také to, že při každém průjezdu tunelem hlasitě naříkal.

„Bojím se, když slyším o nemoci, když jsem tu sám,“ přiznával Johann Strauss syn, a jeho blízcí přišli na to, že měl panickou hrůzu (Strauss = stress) i z blesků, hor a vůbec neskonalých výšek. Veřejnosti však nastavoval masku Altern–8 veselí, alternovaného ztělesnění chuti do života a uvolnění v běsnění.

Konflikt mezi ním a otcem se ovšem nedal tutlat a lidé jeho průběh zaznamenali s nevšedním zájmem o to, jak se to celé vyvrbí. Pro Johanna začal asi v roce 1830. Tehdy si jeho mátinka Anna Strauss, rozená Streim, všimla nadání synáčka, narozeného 25. října 1825 v domě U zlaté sovy v tehdejším vídeňském předměstí St. Ulrich. Jenomže slovutný prudký otec, kapelník, hned poté, když prvorozený syn přišel na svět, mu stanovil povinnost kariéry finančníka a také na ní vždy trval. Matka přesto Johanna anebo také Schaniho dennodenně nabádala, aby hrál na klavír, a všemožně rozvíjela jeho nadání. Za čas ho přiměla i k tomu, aby se tajně učil hře na housle, a dokonce u manželova primária Franze Amona.

Johann Strauss starší netoužil po soupeřovi z vlastní rodiny a tím méně chtěl, aby se jeho potomek musel živit obsluhou hostů v kavárnách. Takový totiž býval osud mnoha hudebníků. „Bude z něho existenčně zajištěný občan Vídně!“

Ironií osudu se stalo, že cestu k hudbě, dirigování a komponování mu otevřel právě věhlasný znalec not otec. Když totiž opustil rodinu a začal žít s mladičkou konkubínou a modistkou „temného původu“ Emilií Trampuschovou, mohl se Johann konečně beze strachu z plísnění učit harmonii a kontrapunktu. Činil tak u regenschoriho Svatoštěpánského dómu Josepha Drechslera.

V červenci 1844 mu Drechsler vyplnil tak magicky dokonalé vysvědčení, že Johann se mohl ucházet u magistrátu o kapelnickou licenci. V žádosti zdůraznil, že ještě nehrál na veřejnosti, avšak „vystupoval jsem v soukromých společnostech a vždy jsem sklízel obdiv a potlesk posluchačů“. Marně otec Strauss něco hrubého a nemístného namítal. Znovu zasáhla mátinka a její milovaný Johann směl se svým patnáctičlenným ansámblem poprvé vystoupit už 15. října ve zmíněném kasinu Ferdinanda Dommayera.

Po výjimečném a také nečekaném úspěchu se majitelé kaváren, menších divadelních forem a kabaretů dobré nálady bez útočných norem a hostinští mohli přetrhnout, aby novou hvězdu přilákali do svých lokálů. Strauss převážně zůstával věrný kasinu, vystupoval též v hostinci U zlatého klasu, a když otec odcestoval, pak i v jeho Odeonu a U Sperla. To již Strauss senior musel zaplatit jako poražený ve valčíkové bitce první daň: na plakátech se k jeho jménu přidávalo slovo starší nebo otec – a Vídeň si libovala stejně jako Strauss v mládí beze spěchu a bez stressu. Její obyvatelé přestali hopsat podle dvou houslí a taktovek 25. září 1849. Deset dní po otcově pohřbu měl už mladý Johann nový orchestr, jenž vznikl slučovací metodou jeho kapely s dřívějším tělesem otce. Poprvé se představili v kolonádovém sále lidové zahrady, kde hráli narychlo sestrojený valčíkový nekrolog Aiolské tóny a valčíkovou směs Volání za Johannem Straussem.

Nový kapelník navázal ve skladbě na otce, avšak povznesl orchestrální taneční hudbu na koncertní úroveň. Uplynulo několik dalších let a jeho publikum nemilosrdně vyžadovalo stále nové a nové skladby. Muzikantský génius, jak poznamenává Karel Tušek, „žil ve stálém časovém tlaku, psal ve fiakru do rytmu kol, ve stoje u psacího pultu, psal v noci, když se vracel z koncertů, a jen množství černé kávy, které do sebe lil, ho přidržovalo v bdělém stavu“.

Postupně však Strauss musel zavést – později téměř neměnný – denní biorytmus. Snídal v posteli, avšak nejpozději v deset hodin už stál s pěnovkou v ústech u svého stolu. Teprve v půl druhé přerušil práci obědem, odpoledne vykonal nějaké návštěvy nebo jednal s nakladateli a večer si zahrál neodmyslitelnou partičku taroků. Od dvaadvacáté hodiny do druhé ranní však nepolevil a znovu komponoval.

Fakt je, že tak si mohl uspořádat život teprve tehdy, když se k úžasu Vídně oženil s Henriettou Carolinou Josefou Challupetzkou, zpěvandou, jež vystupovala pod matčiným jménem z prvního manželství – Treffzová. Umělecký svět ji znal jako Jetty, byla o sedm let starší než Strauss a zrovna tolik vychovávala dětí. Skladatel se s ní blíže seznámil na domácím plese u bankéře Todeska, jehož byla vyhlédnutou milenkou.

Sedmatřicetiletého Johanna a nevěstu s nemanželskými dětmi doprovodil k obřadu nakladatel Karl Haslinger. Upovídané město skandál živě prožívalo a c. k. policie se utvrzovala v názoru, jenž stál v jejich protokolech: lehkomyslný, nemravný a rozmařilý. Přes tyto trapné odsudky znamenalo jejich patnáctileté manželství nejkrásnější vztah a pro Strausse nejplodnější období. Jetty ho ochraňovala před vetřelci a vybudovala mu prostředí, v němž mohl svůj geniální talent dokonale rozvinout. Starala se o jeho byt, plnila funkci sekretářky, impresária, účetní a také zdravotní sestry.

Rok po svatbě (1863) získal Strauss vytoužený titul dvorního plesového ředitele. To již na radu Jetty, ale i z touhy po nerušeném komponování přenechával řízení orchestru svým bratrům. Tím také odpadlo nenáviděné cestování. „Jízda vlakem je u mne hned za oběšením“, posteskl si příteli Gustavu Lewymu. Přesto však neexistovala jediná železniční společnost, jíž by Strauss nevěnoval alespoň jediný valčík. Nebyl fascinován jen lokomotivami, ale vůbec rozvojem techniky, což dokazují i názvy jiných hřmotných skladeb: Průmyslová čtverylka, Motoristická čtverylka, Perpetuum mobile a Valčík okřídlených kol.

S okřídlenými koly měl hodně co do činění i v tehdejší ruské metropoli – Petěrburgu. Tamější ředitelství drah, jež vedly přes carovo letní sídlo Carskoje selo do Pavlovska, chtělo zvýšit železniční provoz, přilákat platící cestující. Proto v Pavlovsku postavili hudební síň s pompézním pódiem a povolali Strausse na pomoc. Náhle petrohradská smetánka pocítila touhu cestovat do Pavlovska, pobavit se a utratit nějaký ten rubl navíc.

Přijížděli důstojníci privilegovaných pluků, jejich milenky ověšené klenoty a někdy i jejich manželky. Jakmile vystoupili, uvítala je Straussova mrštná polka Vlak zábavy nebo V pavlovském lese. Strauss byl dobrý obchodník. A měl velkolepé nápady. V městě radovánek pořádal koncerty, na nichž hrálo několik kapel spojených do třísetčlenného orchestru.

Pavlovsk se stal Mekkou veselí a železniční společnost dala zhotovit desetitisíce skladatelových fotografií, jež prodávali po deseti kopějkách. Museli se samozřejmě šíbnout o zisk s kapelníkem. Přitom se „milý cizinec“ těšil carově výjimečné přízni. Když si povšimneme názvů skladeb z té doby, je jasné, proč: Velkokněžna Alexandra, Korunovační pochod, Korunovační písně – bylo jich celkem dvacet. Usmívající se génius se vrátil s šedesáti tisíci zlatých. Ve Vídni mohl dělat světáka, proměnil je výhodně v činžovní dům a překrásnou vilu.

V roce 1867 dostal král valčíků pozvání, aby koncertoval na pařížské Světové výstavě. Opět se ozval strach z cestování. Za několik dní ustoupil do pozadí, jistě i pod vidinou očekávané slávy a slíbených franků ve zlatě. Když Mistr dorazil do Paříže, uspořádala kněžna Paulina Metternich, výstřední choť rakouského atašé, pohádkový ples. Zahajovací čtverylku tančili Napoleon III. s císařovnou Eugenií, král a královna belgická a další korunované i nekorunované V.I.P., větší inteligentnější piva.

Všem těm králům, princům a vévodům udával tón Johann Strauss mladší. Stále však zůstával v jakémsi pozadí. Jenže výsost Paulina Metternich chtěla vyslancům celého světa připomenout, že prohraná válka s Pruskem její monarchii nezlomila v pase. Upozornila proto na svého chráněnce šéfredaktora deníku Le Figaro Jeana Hyppolita de Villemessanta. Vlivný žurnalista měl k Metternichové ten nejněžnější možný vztah a pozval Strausse na večírek do redakčních sálů.

Mezi redaktory byli hosté, jejichž jména mnoho znamenala: Flaubert, Turgeněv, Thomas, Dumas syn i Rochefort. Mimochodem, zde v redakci se Strauss seznámil i s anglickým princem, budoucím králem Eduardem VII., jenž ho po pařížském pobytu pozval do Londýna.

Vlivný šéfredaktor nemusel své kolegy z dalších novin příliš přemlouvat, aby pochopili, že Strauss je ten nejvzácnější host Paříže. Ať už to bylo jakkoli, možná by se jím stejně stal. Francouzi nad jeho valčíkem Na krásném modrém Dunaji, který uvedl v orchestrální úpravě bez zpívaného sboru, pěli chvály, aniž četli kritiky. Také Modrý Dunaj, jak ho nazvali, se stal nejpopulárnější skladbou Paříže, na kterou se křepčilo o sto šest.

Strauss se z měst nad Seinou i nad Temží vrátil na podzim 1867 jako hrdina, jenž pokořil dvě největší evropské metropole. Jeho třetí žena Adéla přesto napíše, že zůstal „přehnaně skromný a neobyčejně přísný v posuzování vlastní práce.“ Životopisci se vesměs shodnou, že na Straussovu prostotu neměl vliv ani výsledek ankety O nejpopulárnějšího člověka světa roku 1890. Verdikt zněl: anglická královna Viktorie, německý kancléř Bismarck a rakouský hudebník Johann Strauss.

Po Petrohradě, Paříži, Londýně, Berlíně zbýval už jen New York. Strauss se těšil, a také odmítal. Všechno se změnilo, když kapelník Patrick Gilmore chystal oslavy vyhlášení nezávislosti prvních třinácti severoamerických států. Gilmore trval na tom, aby v nové bostonské hale Colisseum vystoupil sbor dvaceti tisíc lidí, orchestr s dvěma tisíci hudebníky a spolu s ním, aby dirigoval Johann Strauss. Tentokrát nad strachem z cestování zvítězily domluvy Jetty a desetitisíce dolarů, jež bylo záhodno vytěžit z možnosti být u toho zaplacen. Její bojácný padavka manžel před cestou sepsal poslední vůli a prvního června Straussovi nasedali v Bremerhavenu do parníku směřujícího za oceán.

Cestu přežil i bez příznaků mořské nemoci nebo slabého placebo a zdá se, že pobyt v Americe byl mnohem děsivější. Ani na krok ho nesmělo opustit šest poldů, kteří mu razili cestu k dirigentskému pultu, do obchodů, do hotelu. Hysterické americké nány nanynky fanynky mu líbaly lem kabátů a lovci autogramů ho přepadali i na toaletách.

Před Gilmorem vystoupil s houslemi v rukou Johann Strauss, aby řídil svůj valčík Na krásném modrém Dunaji. Jako zkušený dirigent věděl, co vyžaduje amatérský orchestr sestavený z tisíců lidiček. Obecenstvo zachvátila extáze. Strauss se stal králem i při mezinárodním plesu, jenž rovněž probíhal v Colisseu. Také zde, kde k tanci vyhrávaly spojené vojenské kapely z Anglie, Francie, Německa a Ameriky, se v dirigování střídali s Gilmorem. Během sedmnácti dnů absolvoval v Bostonu čtrnáct koncertů a čtyři candrbály.

Straussovo jméno se ocitlo na prvních stránkách všech novin a ředitelé největších amerických divadel a sálů mu posílali nejznamenitější nabídky. Přijal pouze čtyři koncerty v New Yorku, avšak teprve když dostal honorář vyšší než mívala tehdy nejslavnější světová pěvkyně Adeline Patti.

Straussovská mánie zachvátila brzy i Evropu a v Paříži začali vyrábět straussovské klobouky, straussovské punčochy, straussovské kravaty a Vídeň dodávala dorty à la Strauss ve tvaru housliček.

V dubnu 1878 zemřela Jetty. Umělec si počínal stejně nevrle jako při smrti matky. Okamžitě se odstěhoval z vily do hotelu a nešel se kouknout s kytkou na pohřeb. Za několik dnů ho v jeho apartmá načapal kapelník Heinrich Proch se žádostí, zda by mu jeho žačka Angelika Dittrich, známější jako Lily, směla předzpívat několik nevinných árií.

Zpívala tuze krásně a již 28. května Johann Strauss neodolal velikému pokušení kráčeti s ní rovnou k oltáři. Lily se nejspíš domnívala, že jí třiapadesátiletý ikonický manžel dopomůže ke kariéře zpěvačky. Strauss, o čtvrt století starší a zkušenější, však nehodlal nic měnit na svém životním rytmu. Ke zhroucení svazku přispěl i nový ředitel Divadla na Vídeňce Franz Steiner, jenž Lily angažoval a také se do ní celý paf zahleděl. V prosinci 1882, po mnoha potížích, soud manželství rozvedl.

Dlouho však skladatel samotou netrpěl. Seznámil se s vdovou po Antonínu Straussovi, synovi vídeňského bankéře. Mistrovi bylo šedesát a „andílkovi“, jak ji bodře nazýval, o rozkošných jedenatřicet let méně.

Strauss s Adélou Straussovou žil několik let „na hromádce bez božího požehnání“, neboť rakouské kanonické právo nedovolovalo sňatek, pokud žil jeden z partnerů z dřívějšího manželství. Věhlasný muzikant však byl připraven udělat vše potřebné.

Vzdal se náboženského vyznání, respektive přijal jiné přijatelnější, a v roce 1887 za pomoci saského vévody Ernesta II. získal německé státní občanství. Johann a Adéla uzavřeli zákonitý sňatek v červenci ve městě Coburg–Gotha. Strauss zřejmě nezamýšlel zůstat Němcem až do skonání, nicméně státní příslušnost už nezměnil a při jeho smrti se k úžasu vídeňských úřadů provalilo, že muž, jenž tolik proslavil Rakousko jako málokdo předtím, není Rakušan.

Do harmonických časů s Adélou spadají Straussovy neúspěchy na poli operety i jeho vítězství, k nimž náležel Cikánský baron. Premiéra proběhla 24. října 1885 v předvečer Straussových šedesátin. Byla tak famózní, že mu blahopřáli i Verdi, Brahms, Bülow a Rubinstein. „Je to přece jen nejmuzikálnější hlava Evropy – ať žijí klasikové od Mozarta po Strausse!“ zvolal dojatý Richard Wagner.

Král valčíků však stále chtěl dokázat víc než valčík. Jednou se takhle svěřil Brahmsovi: „Co se stane, až se valčík dotančí? Valčíky vymřou spolu s tancem. Musím něčím také ohromit v hudebním divadle.“ Jeho valčík Duch doby jakoby ohlašoval dilema, jímž Strauss jako skladatel operet bude nesmírně trpět: boj geniálního muzikanta s bezideovostí libretistů a nedbalostí jejich recitativů a skečů, gagů. Když se představil jako hudební dramatik premiérou operety Indigo a čtyřicet loupežníků, psala kritika: „Je škoda, že svižné melodie našeho Strausse musejí postrkovat vpřed tak zoufale nudné texty.“

Obrat nastal, až když se na programu objevila komická opereta ve třech dějstvích Netopýr. Zpočátku ji ve Vídni přijali dost vlažně. Po letech se dílo vrátilo do Vídně jako vrcholný zlatý hřeb večera! Dnes zná Netopýra celý svět; zněl i pod taktovkou Ormandiho a Karajana.

Stárnoucí Strauss chtěl „korunovat dílo něčím vážným“. Poněvadž žil v radosti nad Cikánským baronem, znovu se rozhodl pro uherskou tématiku. Žel, vybral veselohru (frašku) Polibek od Ludwiga Dóczyho. Banální historku uvedli poprvé pod názvem Rytíř Pázmán v lednu 1893 ve Dvorní opeře. Kritikové hovořili o „propadáku“, humoristické listy se komedii vysmívaly a kritik Eduard Hanslick (v té době již skladatelův přítel) psal: „Takový děj měl Strausse spíše odradit než inspirovat.“ Neúspěch však nemůže vrhnout nejmenší stín na Straussovo rozsáhlé kompoziční dílo – patnáct operet, opera, 148 valčíků, víc než sto polek a kvapíků, celkem 479 opusů, z nichž první vyslechli Pražané 5. října 1852 při Straussově cestě do Německa. Důvěrněji poznali Mistra v Bratislavě, kde v roce 1882 dirigoval v tamějším divadle a vystoupil i v Redutě.

Od října 1898 už skladatel nevycházel z baráku. V jeho dopisech převládá téma nemoci, ať skutečné, nebo fingované, kterou hudebník s hypochondrickými šílenými sklony pociťoval podezřele často. V květnu příštího roku na naléhání přátel a zaměstnanců Dvorní opery dirigoval jubilejní představení své operety Netopýr. Přestože řídil pouze předehru, musel toho brzy nechat.

Čtyři dny nato vyhověl dalšímu pozvání. Na velké módní přehlídce v Prateru rozdával autogramy a zůstal i na odpoledním koktejlu. Následující den už nevstal z postele, lékaři konstatovali „zimnici, horečku a katar“. Přes jejich péči oboustranný zápal plic a pohrudnice způsobil, že 3. června 1899 odešel muž, jenž se navždy zapsal do dějin hudby. Na pohřeb čtyřiasedmdesátiletého umělce přišla celá Vídeň. Rakev s jeho ostatky uložili za zvuků Brahmsova Buď sbohem vedle Beethovena, Schuberta a Brahmse.

 

 

 



Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je šest + deset ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter